Je spousta věcí, které nás štvou. Jednou z nich je třeba náš systém péče o ohrožené děti. Od roku 1990 deklarujeme, jak se snažíme zrušit kojenecké ústavy a upřednostňovat rodinné formy výchovy před ústavní, ale některé úřednice na OSPODech to dosud nepřijaly za své. Výmluvy typu "je málo pěstounů", " dětem je v ústavu líp", "romské děti jsou neumístitelné", "starší děti jsou neumístitelné", "sourozenecké slkupiny jsou neumístitelné",... Naučily se je používat tak, že nikdo v jejich práci moc nešťourá, nerozporuje to. Zní to přece logicky, ne?
Jednoho dne jsme dozráli k tomu, že nebudeme jen nadávat na to, jak to pořád špatně funguje, ale že ukážeme, že to není pravda. Že by byli pěstouni, kdyby se chtělo. Že by byly všechny děti umístitelné, kdyby se chtělo... Takže jsme se před cca před pěti lety definitivně rozhodli, že budeme pěstouni!
Moc nás ani nezaskočilo, že nás na OSPOD nevítali s otevřenou náručí, jak jsme podle kampaní typu "Staň se pěstounem" přepokládali. Ve skutečnosti nás pořád odmítali a odrazovali. Prý rodina "s více jak třemi dětmi je pro potřeby pěstounské péče vytěžená" apod. Ale nenchali jsme se odradit. Dokonce jsem vystudovala kvůli tomu magisterské studium v oboru. Absolvovali jsme přípravu, byli jsme doporučení lektory a pak ná krajská úřednice stejně nezařadila. Odvolali jsme se na ministerstvo. Odvolání trvalo rok, ale nakonec nám dali zapravdu. Na náš proces zprostředkování jsem napsala diplomovou práci. A je to docela smutné čtení.
Nakonec jsme ale dostali do trvalé pěstounské péče dva kluky (3 a 6 let). Jenže, jak jsme pronikali do životního příběhu "našich" dětí, zjišťovali jsme, že tam uředníci a klokánek selhali na celé čáře. Těžko říci, jestli z neznalosti, pohodlnosti, nebo , v případě klokánku, kvůli finančnímu prospěchu z umístěných dětí. Nicméně my jsme nešli do pěstounské péče proto, abychom kradli někomu děti. A už vůbec ne proto, že ten dotyčný se jen špatně orientuje v našem systému a je chudý.
Navázali jsme proto s rodiči intenzivní spolupráci, nasměrovali jsme je na sanaci rodiny a oni začali plnit to, co si OSPOD představoval. Nás sice OSPOD stále přesvědčoval, že "tihle lidé selhávají" apod. Muselo to pro rodiče být hrozné vidět, jak jim nikdo nevěří, nepomůže a jen hází klacky pod nohy!!! Je pak snadné opravdu selhat, když to od vás stejně všichni očekávají! Ale my jim věřili. A oni to opravdu zvládli. Po roce a půl u nás se kluci mohli vrátit k rodičům. Je to pro nás stále těžké, stýská se nám, ale víme, že jsme udělali správnou věc. Jsme s nimi v kontaktu a máme velkou radost, jak se jim už 3. rok daří.
Vloni na podzim jsme se ale usnesli, že nadešel čas to prázdné místo po klucích zaplnit. A dali jsme si znovu žádost na OSPOD o pěstounskou péči. A teď už měsíc máme doma dvě malé prdelky, princeznu Bibi, 2 roky, a malého Spidermana, 3 roky. Až do důchodu máme tedy o závbavu vystaráno, protože to zatím vypadá, že o tyhle děti nikdo opravdu nestojí. Takže jsme pro ně babička a dědeček. A asi to tak i navždy zůstane.
Kamarádka říkala, že jsem opravářka osudů. Přišlo mi to hodně silné a patetické prohlášení. Ale, když jsem se nad tím zamyslela, musela jsem uznat, že to je přesně to, co děláme. Opravili jsme osudy 4 dětem, které zůstaly samy, opuštěné a nebýt nás, zůstaly by do dospělosti v ústavu. A, bohužel, ve svém civilním zaměstnání probačního úředníka vidím, jak pak tyto děti často končí. Takže tohle je náš životní projekt. Naše poslání. Opravit těmto dětem osud...
P.S.: Proto také už nebudeme chalupu tolik pronajímat. Musíme se věnovat smysluplnějším činnostem... Díky za pochopení, Andrea
